pondělí 6. dubna 2020

Knedlíci

Já vím, že probíhá celosvětová pandemie, situace je vážná a měl by to být hlavní problém, na který se soustředím. Posledních pár dní jsem ale nestíhala pročítat články, sledovat zasedání krizového štábu ani klikat na update té strašidelné mapy se stále se zvětšujícími červenými fleky. Řešila jsem něco, co se mě dotýká přímo, protože to se mnou bydlí. Své dva knedlíky!

Knedlíci jsou moje dvě ušlechtilá dlouhosrstá morčata. Naplánovala jsem jejich pořízení přepečlivě. Napřed jsem o něm asi dva měsíce jen uvažovala, googlila si chovné stanice a četla knížku pro chovatele, která shrnuje nejnovější výzkum těchto domácích mazlů. Pak jsem na e-shopu Spokojené morče střídavě plnila a vyprazdňovala nákupní košík. Vyložila jsem si tarot. Zeptala jsem se vědmy. A pak jsem teda do té jedné chovné stanice konečně zavolala a vyjednala pořízení dvou jejich chovanců. Doufala jsem původně, že pořídím bratry, to se mi ale nepoštěstilo, protože z vyhlédnuté dvojice bráchů už zbyl jen jeden. 

Říkejme mu Knedlík. Není to jeho pravé jméno - z respektu k jeho aristokratické rodině a chovné stanici ho uvádět nebudu. Projevila jsem teda o Knedlíka velký zájem a hledali jsme k němu v seznamu dostupných mláďat parťáka, protože jak řekly moudrá kniha, rakouské a švýcarské zákony a osm let intenzivního výzkumu chování morčat - morče bez parťáka není morče! Mezi dostupnými miminy mě zaujalo jedno tříbarevné, říkejme mu třeba Knedlíček. Podle informací chovatele bylo ještě volné. Projevila jsem zájem o to, aby Knedlíček byl parťákem Knedlíka. Chovatel řekl, že by to mělo vyjít. Knedlíček je totiž o dva měsíce mladší než Knedlík. Morčata na rozdíl od lidí uznávají autoritu starších jedinců. Knedlík tedy bude šéfovat a Knedlíček ho bude poslouchat. 

Knedlíček ještě nebyl dost starý na to, aby mohl opustit mámu, ale mně nevadilo si na morčata počkat. Dohodli jsme se, že až bude Knedlíček odstavený, půjde do klece ke Knedlíkovi, aby pak ke mně přišli už na sebe zvyknutí. Super plán a zbývalo mi pár týdnů na přípravu klece pro knedlíky. E-shop Spokojené morče se dočkal hned dvou objednávek, protože jsem díky předchozímu googlení zjistila, že existuje: houpací síť pro morčata, dřevěné koulecí hračky pro morčata s rolničkami uvnitř, pelíšky pro morčata, miska se zahnutým okrajem proti vyhazování krmiva, kovová závěsná koule na seno nebo zeleninu, kovový závěsný špíz na napichování zeleniny, domek a tunýlky upletené z trávy, které mohou knedlíci bezpečně sežrat. Nenakoupila jsem úplně všechno výše vyjmenované. Část totiž koupila nebo ušila moje mamka, když se o knedlících dozvěděla. To všechno v době, kdy ještě knedlíci žili v chovné stanici. Povedlo se mi vytvořit mezi příbuzenstvem okolo knedlíků takový hype, že jsem se až začínala obávat, aby si je nakonec nenastěhovali rodiče nebo bratranec k sobě. 

Situace se začala mírně komplikovat asi týden před plánovaným vyzvednutím knedlíků. Stanice se mi ozvala s tím, že Knedlíček má plíseň na oušku a potřebuje přeléčit. Může to posunout příchod knedlíků do mého domova až o dva týdny. Nabízeli mi za něj jako náhradu jiného malého knedlíka, který byl hned k dispozici a znal se s Knedlíkem. To snad ne! Přece neopustím Knedlíčka jen proto, že je trochu chcípák! Mezitím se koronavirus začínal rozšiřovat po Evropě. Kromě strachu o Knedlíčka-chcípáčka se přidal i strach, že odpovědné orgány vyhlásí zákaz vycházení. Knedlíci se ke mně nikdy nedostanou! Přijdu o jejich dětství a pubertu… Uvidím je až za několik měsíců, dospělé a vlasaté!

Naštěstí se Knedlíčkovi plíseň povedlo vyléčit, kluci si na sebe chvíli zvykali, stanné právo ani naprostý zákaz vycházení nikdo nevyhlásil a knedlíci se tedy s mírným zpožděním konečně přestěhovali ke mně.

Napřed seděli 24 hodin zalezlí v domku a navzdory závěrům, plynoucím z osmi let výzkumu ve Švýcarsku, neprojevovali žádné známky toho, že by jim přítomnost druhého knedlíka snižovala hladinu stresových hormonů. Když už jsem si začínala říkat, že samým nervovým vypětím nejspíš umřeli, vylezli z domku a chtěli žrát. I teď, po několika týdnech, je tato touha jejich hlavním hnacím motorem. Poznávají díky ní nové prostředí. Učí se používat hračky. Šplhají přes most z klece do výběhu. Nechají na sebe sáhnout. Za podmínky, že z toho kouká něco k jídlu. 

Bohužel se mi potvrdilo, že Knedlíček je tak trochu chcípák. Plíseň se vrátila. Díky tomu jsem zjistila, že i za stavu nouze fungují veteriny. Teď jsme ve fázi, kdy ho musím denně chytat, snažit se mu vecpat do chřtánu vodu s rozpuštěným vitamínem a mazat mu zadek sírou. Je asi jasné, že to Knedlíčkově ochočování moc nepomáhá, protože si začíná asociovat lidský kontakt s patláním nějakého smrdutého svinstva na svědivou, olysalou zadní část těla. Napomohlo to ale kolektivnímu rozletu knedlíků, protože když už jsem je musela oba denně tahat z klece a kontrolovat, zda (případně kde) mají plíseň, mohla jsem je u toho rovnou strčit i do výběhu a konečně uplatnit všechny ty nakoupené i doma vyrobené hračky. Švýcarský výzkum mluví jasně: knedlíci potřebují aspoň dvě hodiny pohybu denně. Nikdo to už asi neřekl knedlíkům, kteří ve výběhu napřed patnáct minut skotačí, pak si zalezou do týpý a tam půl hodiny spí. 

Co mě však rozhodilo ještě víc než samotná plíseň byla informace, že Knedlíčkovi rodiče - říkejme jim třeba Knedlord a Knedlady - jsou příbuzní. Našla jsem to na webu chovné stanice, když jsem si chtěla zaznamenat, kdo jsou rodiče mých knedlíků. Napřed jsem si všimla, že jsou na Knedlíčkově profilu uvedeni stejní rodiče, jako u jiného vrhu, který ale proběhl o několik dní později. Na můj dotaz chovná stanice odpověděla, že je na jeho profilu chyba a sdělila jméno Knedlíčkovy pravé matky. Našla jsem si ji tedy u nich na seznamu chovných samic. Protože jde o ušlechtilá morčata, všechny chovné samičky i samečci mají na svém profilu uvedené rodiče. A Knedlady tam měla napsáno, že její otec je Knedlord. Knedlord? Táta Knedlíčka?! No to snad ne?! Už jsem se chovné stanice na nic neptala a rovnou začala psát do všech rodinných skupin, že Knedlíček má imunitu v prdeli, protože je incestní. Většina to stoicky přešla, s menšinou jsme se vyžívali v rozvíjení teorií, jak k tomu mohlo dojít - od “mezi morčaty je incest normální” přes “je to zase překlep” až po srdceryvné “stalo se to omylem, ale chovná stanice sžíraná výčitkami mu chtěla dát šanci na hezký domov”. Poplakali jsme si nad posledně jmenovanou teorií, tím se vyventilovaly rozbouřené emoce a mohl nastoupit chladný rozum. Něco mi tam nesedělo. Začala jsem stránky chovné stanice prohledávat znovu. Tentokrát jsem se pustila do sekce Novinky. Tam jsem totiž původně vůbec nekoukala - sjížděla jsem jen profily Mláďat, Samic a Samců. Praxe nicméně ukázala, že na profilu se může objevit chybná informace. V sekci Novinky, naproti tomu, se ještě začerstva psalo o každém novém vrhu - kdo porodil mladé, v jakém počtu a kdo je otcem. V sekci Novinky byli Knedlíčkovi rodiče uvedeni od začátku správně! Hledala jsem tedy mezi starými příspěvky z roku narození Knedlady - a našla jsem informaci o jejím porodu! Chudák Knedlady byla jediným přeživším mládětem, máma to s ní ale nevzdala a pyšný na ni byl i její táta, kterým - a pozor - není Knedlord! Tady už mi dochází knedlíková inspirace, tak to bude třeba Nok. Když je tedy otcem Knedlady Nok, pak Knedlíček není incestní! Bohudík! Za jeho blbou imunitu nemůže příbuzenské křížení, ale bůhvíco. (Že by to byla špatná hygiena, odmítám, protože jejich klec čistím na rozdíl od té své denně.) 

Když jsem se pak podívala ještě na profil Knedlorda, došlo mi, která věc v celém tom krvesmilném tyjátru od začátku neštymovala. Knedlord je totiž mladší než Knedlady! A i když jim tato okolnost nebrání, aby se rozmnožovali spolu, rozhodně účinně zabraňuje tomu, aby Knedlord zplodil Knedlady. Poté, co jsem o novém vývoji kauzy zpravila přes messengerové skupiny rodinu, vrhla jsem se na mapování knedličích rodokmenů.

Jsou moji knedlíci příbuzní? Ukázalo se, že Nok nezplodil jen Knedlady, ale taky Knedlindu (inspirace, vítej zpět!), matku Knedlíka. To znamená, že jsou mí kluci bratránkové! Všechno v cajku, proti tomu, aby byli příbuzní tihle dva, rozhodně nic nemám. Schválně, kam až se mi podaří jejich předky vystopovat? Jak už jsem říkala, každé chovné morče má na webu chovné stanice uvedené své rodiče. Pokud by tedy všechna uvedená morčata stále žila, a žila v chovné stanici a aktivně se množila, budou uvedeni v jedné ze sekcí. To ale nebyl případ mnoha knedličích předků. Chovné stanice totiž navzdory mému šokujícímu podezření velmi dbají na to, aby k incestním spojením nedocházelo. Dovážejí si tedy chovná zvířata ze zahraničí. A právě u těch dovezených se mi nepodařilo najít prarodiče. Místní chovná stanice o nich záznamy nezveřejňuje. Výjimkou se stal (opět) Knedlíček. U něj se mi podařilo dohledat až pra-pra-dědu. Pradědem Knedlíčka je totiž věkovitý, leč stále aktivní maďarský kaňour Knedlando --- kterýžto zplodil na stará kolena Knedlíka!!

Knedlando je taková legenda, že se o něm v sekci Novinky píše hned několikrát, a to nikoho neporodil. Dozvěděla jsem se například, že flirtuje se samičkami z jiných klecí a špatně snáší odloučení od svého harému. Taky prý neustále mluví. Knedlík se v tomhle nepotatil - s pištěním začal až na popud často a úpěnlivě kvílejícího Knedlíčka, jehož žádosti o potravu by šlo nahrát a používat jako alarm. Knedlík většinou sází na řeč těla. Předvádí Knedlíčkovi cosi, nazvané ve švýcarské moudré knize “mléčný krok”. Mělo by to zastrašovat podřízeného samce. Knedlíček je však požehnán ignorancí. Jako Knedladyin jedináček byl ušetřen sourozeneckých půtek a varovné signály hierarchicky výše postaveného samce pochopí až v momentě, kdy mu už Knedlík, vytočený doběla jeho tupostí, jednu vrazí vlastní hlavou. 

Chápete tedy doufám, že i když nosím roušku (a nechodím zbytečně ven a nehromadím toaleťák a rejži) a zkrátka se v době pandemie chovám jako zodpovědný občan, tak si prostě nemůžu dovolit to prožívat tolik, jako tu katastrofickou událost prožívají jiní. Já mám teďka totiž knedlíky a ti mě potřebují.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Idearum at Game Conferences: Big Indie Fest@ ReVersed and SGC 2018

Idearum had a busy summer and autumn! Three Tahutahu Studio members (Andrea, Daniela and me) participated in the Big Indie Fest @ReVersed in Vienna in July (5th - 8th) and also the Sweden Game Conference in Skovde in October!

Big Indie Fest was fun. It was my first game conference ever and I enjoyed meeting other indie game devs, as well as industry professionals and even my former classmate from uni, who has been working at Attentat 1942. Among exhibitors were also guys from AI Interactive developing The Enchanted World whom we know from the 3rd edition of Stugan. I played very interesting and heavy games, such as My Child Lebensborn and also relaxing fun games, such as The Tower of Egbert

Anna and Andie on the 1st day :)

Fellow devs (of Attentat 1942 project) testing Idearum.

The team!


Underground in Vienna.

We even had a journalist from ORF Radio FM4 interviewing us for their Morning Show about Idearum! You can listen to the interview here


Fast-forward to October the 17th! We arrived to Skovde in Sweden for SGC 2018. Part of the event was an expo called IndieCator, where we were exhibiting Idearum. We met fellow indie game developers (among them one of our mentors from Stugan), journalists, organizers, students and on Saturday, when the expo was open for public, also with many children and their parents.

A bit cold but happy.



Without playtesters, we would not be moving forward!

We even got fortunate enough to bring home an award! (Although technically, Idearum´s home is currently spread over three countries: Spain, Czech Republic and the U.S.) Back to the good news:
Indie Games + selected Idearum as one of the Top 5 Games of the SGC 2018. We feel very honored! Here you can read how Joel Couture, a journalist of Indie Games +, felt as he was playing our game :)

The demo of Idearum and the award :)


Tahutahu ladies (from left to right): 
Daniela the UI Designer, Anna the Writer, Andrea the Art Designer

You can read more about the SGC 2018 on their website here and also on Indienova, a Chinese website dedicated to indie games.

čtvrtek 25. ledna 2018

Jak se na to v roce 2018 vykašlat

Nebojte!

Nenavádím nikoho k tomu, hodit si letos mašli. 

Tohle totiž není příspěvek, který by chtěl radit druhým lidem.

Z mých příspěvků, nazvaných souhrnně Jak se prosadit jako scenáristka (prosinec 2016 a březen 2016), bylo myslím dostatečně zřejmé, o co se ve svém studentském a posléze i absolventském životě snažím. Pokud ne, tak si čtenář nepřečetl ani nadpis, a proto by měl se čtením přestat právě tady.

Vzhledem k tomu, že jsem zatím neuveřejnila souhrn "dvaceti zaručených rad profesionála pro začínající scenáristy", tak asi tušíte, že jsem se zatím neprosadila. Nebo si to aspoň myslím. Pravdou zůstává, že ze své momentální pozice nejsem schopna nahlédnout, zda už je to mé prosazení na spadnutí nebo na delší, ale slibné cestě nebo už dokonce denní realita. Anebo - a to je možnost, která lidi většinou dovede k závislosti na utišujících prostředcích, a mně alkohol nechutná, drogy neberou (šetřete dechem, já vím, že se to má dělat obráceně), kafe nepiju a čaj jsem si v afektu zapomněla na poličce v práci - je za dalekým horizontem, ke kterému v rámci tohoto jednoho konkrétního života nedopluju. 

Co to vlastně je, prosadit se? Dělala jsem si tady legraci, že jsem spíš prosezená, než prosazená. To bylo předtím, než mé prosezenosti učinilo přítrž povolání středoškolské učitelky. Nebo to možná byla hospitace šéfa našeho oboru, který mi poradil namísto schovávání se za katedrou a stání v důlku před tabulí chodit mezi lavicemi. 

Vždy jsem si představovala, že až se prosadím, tak:

a) všichni budou vědět, kdo jsem
b) na pultech knihkupectví budou vyskládané moje knížky (na tu chvilku, než se během několika hodin beznadějně rozprodají a já je pak budu podepisovat při autogramiádách)
c) uvidím svoje jméno v titulcích na stříbrném plátně
d) budu přednášet vysokoškolským studentům hladovým po mých moudrech
e) budu součástí filmařského power-páru typu Brangelina (nebo kdo je to teď ten nový power-pár)
f) budu cestovat po festivalech a workshopech 
g) budu dávat rozhovory a pózovat pro ilustrační fota
h) někdo o mě určitě natočí dokument

Taky jsem doufala, že mě někdo konečně někdo objeví jako modelku a zpěvačku, protože přece nejsem jenom chytrá a talentovaná, ale i nadaná a krásná. (Viz. vílí foto předtím, než mi zvadl věneček. Ehm. To nevyznělo úplně dobře.)


Nemyslím, že je špatné mít ambice. Touha něčeho dosáhnout je koneckonců tím motorem, který nás pohání vpřed a ponouká k tomu, ať na sobě pracujeme. A to já ráda - práci na sobě. 
Mám vyzkoušené, že pracovat na druhých lidech je nevděčné. Podobá se to házení žabek. Krátké záblesky nadšení, když se vržený kamínek dotkne v dokonalém úhlu několikrát po sobě hladiny a zanechá na ní prchavou stopu, než ho voda polkne a on se beze stopy potopí do hlubiny. Jako by nad hladinou snad vůbec nikdy nebyl. Depresivní! Práce na sobě je o něco bolestivější, asi jako kdybyste byli kus žuly, co se sám otesává kamenickým kladívkem. Trvá to zatraceně dlouho a nemáte ani, odkud se podívat, jak práce postupuje, protože jste v jejím ohnisku. Ale v konečném důsledku vám to tesání něco přinese a nakonec tu změnu vidíte taky. Můžete se třeba dovléct před hladinu toho jezera, na které jste dřív házeli žabky, a podívat se na svůj odraz. 
Strávila jsem nějakou dobu vrháním kamenických kladívek do jezera. Pokud máte problém sledovat, kam těmi kladívkovými metaforami mířím... Snažím se říct, že jsem se nechala unést svým přesvědčením, že psaní je práce. Ona to je pravda, ale to neznamená, že si tu práci nemáte užívat. Nebo si od ní sem tam odpočinout.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem kývala prakticky na veškeré nabídky a psala najednou tolik projektů, že jsem už nevěděla, kde mi stojí hlava. Odměna za to byla symbolická, pokud vůbec nějaká. Ale byla jsem přesvědčená, že to musím vydržet, protože takhle to prostě chodí.
No... možná, že to tak skutečně chodí. Ale kdo říká, že to přesně tímhle způsobem má chodit mně?
Jako nesčetní jiní nadšenci do duchovního rozvoje, i já jsem si prošla studiem Čtyř dohod, kurzy reiki, používáním afirmací, meditací, výklady karet a mnohým dalším. Některé postupy sebe-harmonizace a náhledy na svět se mi osvědčily, jiné nikoli. Za všemi  těmi filozofiemi a metodami se skrývá jedna moudrost, a tu začínám chápat (nebo aspoň doufám!) až teď. 

Umožni. Uvolni něčemu novému prostor. Dovol věcem, ať se dějí.

Není to myšlené jako náhrada onoho zavrhovaného konceptu, na kterém údajně stojí dnešní společnost a kterým je "dělání". Dělání je totiž nenahraditelné! Má zkušenost potvrzuje, že sedět v lotosovém sedu (ten popravdě fyzicky nezvládnu, takže spíš v sedu tureckém) a meditovat na mantru Om namah šivája nestačí. Je to sice všechno boží - Om namah šivája je skvělá mantra a meditaci zatím překonává co do míry uvolnění jen orgasmus - ale aby se v životě jedince daly věci do pohybu, tak se musí dát do pohybu i jedinec.

Jde tedy o rovnováhu "dělání" a "umožňování".

Není tomu tak dlouho, co jsem si dovolila odpočívat jeden den v týdnu. Rozhodnutí zavést sama pro sebe jeden den, kdy nebudu dělat ale vůbec NIC přišlo poté, co jsem se nutila pracovat i o víkendech, výsledky byly hrozivé, doprovázené výčitkami a větší a větší únavou. Nechtěla jsem vyhořet ještě před třicítkou a navíc švorc. Když už vyhořet, tak máte mít aspoň na účtě pár stovek tisíc, ne? Z čeho byste si jinak zaplatili pobyt v ašrámu, kam prchnete hledat sami sebe a vyřvávat mnohé jiné mantry než jen Om namah šivája, ptám se?

(zdroj obrázku - facebook)


Abych to zkrátila - a dala za pravdu svému příteli, který mi to, co se tady chystám napsat,  opakoval celý podzim.

Rozhodla jsem se -

(byla okolnostmi dovedena?/skoro se z toho všeho zbláznila?/proležela dva týdny v posteli neschopná dělat vůbec nic?/začala chodit na terapii? - nehodící se škrtněte)

- že už nebudu řešit, kolik projektů, které jsem psala, nevyšlo. (Nebudu to počítat! Stejně si čísla nikdy nepamatuju.)
- že už nebudu kývat úplně na všechno.
- že budu kývat jen na věci, které bych bývala psala i zadarmo. Protože práci, která mě živí, už mám.
- že se budu věnovat aktivnímu odpočinku a dalšímu rozvoji svých schopností.
- že se nebudu bezhlavě hnát za projekty, ale nechám je taky přicházet ke mně.

Za odměnu obrázek s kočičákem ze pštrosí farmy.


Co se týče toho seznamu, který shrnuje mé představy o prosazení. Jen tak pro zajímavost vyznačím ty body, ke kterým už v mém životě došlo.

Až se prosadím, tak:

a) všichni budou vědět, kdo jsem - je to pravda u nás v práci, v mém okruhu filmařskách kontaktů a v komunitě indie game vývojářů
b) na pultech knihkupectví budou vyskládané moje knížky - počítá se Ztracené jaro v Artmap?
c) uvidím svoje jméno v titulcích na stříbrném plátně - počítají se studentské filmy? Já je počítám a nestěžuju si!
d) budu přednášet vysokoškolským studentům hladovým po mých moudrech - to se mi splnilo dokonce ještě za studií a teď to pokračuje na střední. Jen ten "hlad po moudrech" je potřeba brát s rezervou. Kolem dvanácté a páté už nám všem zbývá jen ten hlad.
e) budu součástí filmařského power-páru typu Brangelina - místo filmařského si dosaďte indie vývojářského :) Nejsme slavní, ale v mých očích jsme oba borci. I náš vztah je borec. Dává to zatím natažený i přes oceán a rozprostřený na dvou kontinentech.
f) budu cestovat po festivalech a workshopech - plnilo se a dál se plní
g) budu dávat rozhovory a pózovat pro ilustrační fota - plní se díky naší počítačové hře Idearum, která je momentálně ve vývoji
h) někdo o mně určitě natočí dokument - tohle mě vlastně skoro rozesmálo, protože my účastníci jsme v létě všichni byli figuranty dokumentu o Stuganu, bylo to neplánované a skvělé


Jasně - odškrtávání položek v seznamech o ničem nevypovídá. Ale když jde o to, umlčet sebedestruktivní urýpaný mozek... tak co? Prosadila jsem se už?

A není to nakonec jedno?

neděle 21. ledna 2018

News on Idearum UPDATED

I am preparing a talk on a game narrative for a FemDevs event. (Yes, I am a proud female indie game developer now :) 

And I realized this:

a) I still have a blog!
b) I made some promises (t)here.
c) Thinking of it now, I might as well write those posts!

Let's begin with the most current news:

Two days ago, Andie, Maggie and I had a Skype interview with an actual journalist (from the PC Games News). You can read the article here
I was both excited and anxious about it even though it is not the first time Tahutahu studios' girls have been interviewed about our game:
During the final presentation of Stugan games in Stockholm, Matla spoke about Idearum to Gamereactor
Andie was interviewed by La Nave Sonda (unfortunately the interview is in Spanish only, sorry!)

Idearum is currently being showcased in Chicago as a part of Her Environment multi-media exhibition. It is pretty cool - Idearum even got mentioned by the Chicago Tribune!

For those interested in tracing our Internet presence, we also have: 

website and
the press kit with all the basic info
dev log on Tig Source 
twitter of course

Uf, I realize this post is mostly links (and I am a bit terrified of making promises, considering the amount of time it took me to write another post) but (why the heck not) I promise to post a less link-heavy post this week.
Thank you for your patience! Talk to you again soon :)


Andie and me as Swedish forest fairies. Yes, this is what Stuganeers do when not developing games. They roam the forest, making flower crowns for each other, playing the ukulele and singing Shiny happy people. And I am not pulling your leg here. Ah, the sweet memories!


pondělí 3. července 2017

From Writer to Game Developer

Have you ever had a feeling that you were some sort of alter ego of yourself living in a parallel universe? I am not talking any mental disorder. Let me explain: I used to be "just" a writer, but now - I am doing my best to be a game dev! All while staying in the wonderful Swedish countryside, surrounded by amazingly talented indie game devs from all over the world. It's like a dream (I never would have thought of) coming true.
How did I get from teaching writing in high school to becoming a part of Stugan workshop?

Happy Annitchka by the lake (the water is quite cold though)


The best kind of shopping? Workshopping!
That journey actually began last summer, when I was in Litomyšl taking part in Anomalia Story Lab with John Nevarez. I was learning to write animated movies. One (among many others) great thing about Anomalia is that there are a few labs running simultaneously in the same place. So you actually get to meet someone else than just writers! Yay! Thanks to a Concept Art Lab I met Andie, an illustrator and game artist from Madrid. We kept in touch on Facebook after the workshop ended and in the fall she asked me whether I'd be interested in helping her to script her PC game "Idearum". I was like - never done that before but I can definitely give it a go! (Also, I have a scriptwriter friend who has experience writing games so I thought - in the worst case I come to him begging for help. Didn't happen. I mean, I did ask his advice, but I wasn't begging. Not too much anyway.)



Onboard Idearum
I joined Andie's project and we had a little challenging, but great time working at the story of Idearum. I decided not to go directly to writing the script and focus on developing a treatment first. The reason for this was simple - Andie had planned the game to have two parts. Even though she only needed a script for the first part of the game, I wanted to make sure that both parts will make sense together in terms of story and its structure, regardless of who would end up writing the second part. After finishing the treatment, we moved on to the script. For me, this was a big challenge... I am not an avid gamer, and that is putting it mildly. I have played a few games in past but I wasn't caught up on the latest trends and generally, my view-point was heavily influenced by my filmmaker background. (Meaning my initial writing was backstory-heavy and not giving the player many options.) Matla joined the team as a level and game designer. She is designing puzzles for the game. Suddenly I was getting a better idea on what is realistic and what I should avoid as a writer. We established a little indie game dev studio - Tahutahu Studios - and kept meeting on Skype, chatted through Whatsapp, gave one another tasks in Asana. Gradually, the game started shaping up in our outer vision as well.

 
Team conference (how we used to meet)


Getting even more serious
It's not that we didn't take it seriously before! We have always hoped for the best while doing all in our capacity to make Idearum happen. However... when we started looking through workshops to participate in, we weren't really thinking of staying somewhere for almost two months. It was more like - here we could stay for four days, this one seems nice and happens over a weekend... Then girls discovered Stugan and we agreed on applying. By this time there were two more people aboard - Alicia, the programmer, and Maggie, the music composer. But Stugan allows maximum of three people per team. We have talked it through and it came back to the original trinity of Andie, Matla and me, mostly due to our availability. (Andie and Matla are finishing their studies and I teach in high school, which gives us the advantage of a free summer.) Applying for Stugan requires making an application video. We decided to use the fact that we are each in a different city (in my case, a country, too) to our advantage. If you are curious how the video turned out, watch it here :)

A small step for mankind, a huge step for Tahutahu Studios!

Stugan
Long story short - we made it. Here in Stugan we are currently prototyping the first levels. Our goal is to have first three levels playable by the end of the workshop in mid-August. Since we were mostly organising ourselves and the work over the internet, it feels great to be able to finally work in one office space! Also, having a discord conference with Alicia is much easier now :)
It is incredibly motivating to be sharing the workplace with other developers. If you are unsure of something, you can immediately ask for advice. People are testing each other's games, helping one another with the design or programming, encouraging one another, making jokes. We have been here for a week (arrived on 26th of June) and it already feels like a small family. Maybe not that small, since there are 24 people here from 16 different countries :) You can follow the workshop's progress on FacebookTwitter or the official web page!

Hilltop selfie of the Tahutahu team


Stay tuned as I will post more about the game, our team and the Stugan workshop soon ;)

Breaking News: The Lost Spring finally in English! /// Je to tu: Ztracené jaro v angličtině!

I know, I know. It took us a while. But we managed. I haven't been such a great help this time but Saki had printed and sewn some copies of The Lost Spring. Now the English version of our fairy tale can spread its wings and fly among the readers! The title is literal translation of the Czech name "Ztracené jaro". Books can be purchased in ArtMap and Page5 bookstores in Prague, or by contacting Saki or me.

Ano, já vím. Trvalo nám to. Ale zvládly jsme to. I když jsem teď nezvládala tolik pomáhat, Saki vytiskla a svázala několik výtisků knížky. Anglický titul zní: The Lost Spring, což je doslova Ztracené jaro :) Anglická verze naší pohádky může roztáhnout křídla a rozletět se mezi čtenáře! Kam se můžete rozletět vy, pokud si ji chcete koupit? Do knihkupectví ArtMap nebo Page5 v Praze. Můžete také kontaktovat Saki nebo mě.



pondělí 9. ledna 2017

Holčička a Slečna zase spolu (tvoří)

Po dlouhé době jsme se do toho s Theou zase pořádně obuly. 

V tom mezičase, co jsme se neviděly, Holčička dostala mobil, takže se jí otevřel svět sociálních sítí a rozmanitých platforem. Slečna to přijala zprvu se smíšenými pocity. (Přece jenom je příslušnicí generace, která své první mobily dostávala ve dvanácti. Rozhodně to nebyly smartphony. Ne, byly to ony legendární nezničitelné Alcately* a Nokie, co vypadaly jako cihly s tlačítky. A podobně jako cihlami, i jimi by se daly rozbíjet okna a lebky.)  Trochu se obávala, že ji Holčička bude zasypávat obrázky a gify. Cizími. (Měla pravdu. Naštěstí to Holčičce dlouho nevydrželo.)

Poslední společné odpoledne už se zase neslo v kreativním duchu. Po obvyklých dotazech na Slečnin milostný život ("Cože?! On uměl kouzlit? A co ti vykouzlil?" - "Ne, Theo, říkala jsem, že kouřil... A nevykouzlil mi naštěstí nic.") přišla diskuze o příbězích.
"Víš, proč Disney vždycky zabije rodiče hlavního hrdiny?" ptá se Thea vážně.
"Jo, vím. Ale řekni mi, co o tom víš ty," suverénně odpoví Učitelka scenáristiky, Paní příběhů z rodu Výřečných, Planoucí žárem inspirace, avšak sama nespálená, Velká vypravěčka osobně.
"Jeho máma byla doma a začalo hořet od krbu a ona tam umřela. A on teď chce, aby všichni věděli, jaký to je."
Velká vypravěčka ztratila řeč, tohle jaksi nevěděla. Nakonec ze sebe vypravila: "Waltovi uhořela máma?!"
"Jo."
"No ale - Walt už je dávno mrtvej, Theo. Ty filmy píšou jiný lidi, proč se to tam objevuje pořád?"
"Hm... Ale když dělali ten film o kolouškovi, tak ještě žil?"
"To asi jo. No každopádně. Víš, proč je důležitý, aby hrdinovi rodiče umřeli? Z pohledu vypravěče příběhů?"
"To nevim."
"Aby ho neměl kdo chránit a on zůstal na všechno sám. Kdyby Bambiho máma neumřela, pořád by se o něj starala a všechno za něj řešila. A on by se vůbec nezměnil, protože by se nemusel o nic snažit."
"No ale i tak by to byl hezkej film?!"
"To možná, ale Bambi by nebyl žádnej hrdina."
"Jak to?"
"Aby se postava stala hrdinou, tak musí přijít o rodiče nebo o učitele, kteří by ji vedli. Jinak se neosamostatní a nenastoupí na cestu za dobrodružstvím. A nikdy z ní nic pořádnýho nebude!"
"No to asi jo... Ale Aničko... Ty mi prosím tě neumírej."

Načež jsme přišly s příběhem, kde je úplně všechno: mrtví rodiče, dohodnutý sňatek, nepřizpůsobivá hlavní hrdinka versus konzervativní společnost, mechanická steampunková udělátka, pět chrtů a kůň Hektor.



Díky zázrakům moderní techniky mě Thea zásobuje náměty k příběhu ("A co kdyby jim hořelo v kuchyni a museli se přestěhovat do Anglie?!"; "Může mít Vilém koně a může se ten kůň jmenovat Hektor?") a návrhy postav, zatímco já jí posílám odkazy na pinterestové nástěnky a nápady na obrázky.



Kromě toho, že se nějak nemůžeme shodnout na věku postav, má Holčička Thea taky tendenci mi (ne)nápadně cpát návrhy úplně jiných jmen. Jenže já už s původními jmény sepsala sedmistránkový námět. Heleno! Viléme! Dorotko! Já se vás nevzdám. 

Nemůžu sice mluvit i za Holčičku, ale WhatsApp s Pinterestem mi přijdou jako dary z nebes. Čekám s mírnými obavami na chvíli, kdy pro Theu začne být pípání messengeru s mými nadšenými návrhy otravné. Zatím se ale zdá být stejně nadšená jako já. Holčička a Slečna jsou zkrátka zpět. A tentokrát je to velký. Stay tuned!

________________________
* Sdílené video nemusíte vidět celé, ale na 7:12 začíná legendární vyzváněcí tón Top Secret :) Ach ta nostalgie!!